17. kapitola

05. 03. 2011 | † 30. 09. 2015 | kód autora: rHC

17. SHELTON

[obrazky

Stěhování proběhlo velmi rychle. Přece jenom, když si vezmete normální rychlost upíra, netrvalo to ani pár hodinek a všechny naše věci byly na svém místě.

Shelton byl okouzlující město. Všude okolo byly lesy, které ukrývaly spoustu zvířat. Bydleli jsme na okraji města. Měli jsme krásný malý domeček, který navozoval rodinnou a pohodovou atmosféru. Přesně tak jak jsem si přála. Taylor a Alec měli svůj dům více v lese. Jejich domek byl ukrytý hlubo v lesích. Při prvním pohledu na ten krásný domeček mi myslí proletěly vzpomínky na Culleny. I oni měli přesně takhle schovaný dům. Už je to spoustu let, kdy jsem je naposledy viděla. Ale teď není čas na vzpomínky. Musíme začít žít nový život, který patří jenom nám.

Pro jistotu jsem natáhla svůj štít nejen na Dema, ale i na Tay a Aleca. Nechceme přece jenom vzbudit jakoukoli pozornost.

Já jsem si našla místo jako učitelka angličtiny a historie na zdejší střední škole. Aro nám sice dal k dispozici spoustu peněz, ale chtěla jsem zkusit normální život se vším všudy. Dem dlouho nevěděl, co by mohl dělat, ale když zjistli, že na střední škole hledají tělocvikáře a zeměpisáře, neváhal ani chvilku a přihlásil se. Vidina, že se mnou bude trávit svůj čas nejen doma ale i v práci, byla pro něho víc než lákavá. Já jsem byla nakonec taky šťasná.

Asi po týdnu jsem se rozhodla, že bychom o víkendu mohli navštívit tátu. Je to už dlouhá doba, kdy jsem ho naposledy viděla. Volala jsem mu, že jsme se přestěhovali, a byl radostí bez sebe, že nás bude mít tak blízko. Demetri se mnou souhlasil. Všechno bylo fajn, jenom jsem musela nechat Taylor a Aleca bez ochrany mého štítu, přece jenom na takovou vzdálenost by asi ani nefungoval. Ale jim to nevadilo, stejně měli naplánovaný lov do hor. Chtěli spolu strávit nějaký čas mimo civilizaci.

Za chviličku jsme stáli před Charlieho domem. Zaklepala jsem a slyšela jsem rychlé kroky, které mířily ke dveří...

.... Dvěře se otevřely a v nich stál táta a na tváři měl úsměv od ucha k uchu, když si všiml, kdo je ten nezvaný host.

"Bello, zlatíčko, tak rád tě zase vidím," vítal mě táta, který mě už drtil v náručí. Až mě pustil, tak teprve pozdravil mého manžela.

"Vítej, Deme, jsem ráda, že jste se konečně zastavili," radoval se táta.

"Taky tě rádi vidíme, tati, stýskalo se mi ani nevíš jak moc," říkala jsem.

"Ale vím, sluníčko moje, protože mě se stýskalo naprosto stejně. Ale dost už mluvení, pojďte dál. Doufám, že máte v úmyslu se trochu zdržet?"

"No, ve skutečnosti bychom tu rádi zůstali až do neděle," řekla jsem s úsměvem.

Táta se na mě koukal jako na zjevení.

"Ani netušíš jako jste mi udělali radost. Klidně tady můžete zůstat jak dlouho chcete třeba i celý týden."

"Rádi bychom, ale v pondělí oba nastupujeme do práce," odpověděl Dem.

"Práce? O tom si mi, holčičko, nic neříkala?" otočil se na mě táta.

"No jo, v tom spěchu jsem si to neuvědomila. Budeme pracovat ve škole. Já budu učit angličtinu a historii a Dem tělocvik a zeměpis. Už se nemůžu dočkat," jásala jsem jako malá.

"Jsem rád, že jste si našli práci, která vás baví, jenom abyste si časem nelezli na nervy, když spolu budete trávit tolik času," usmíval se táta.

"Nebojte to nehrozí. Při představě, že Is uvidím každičký den nejen doma ale i v práci, jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Nic jiného jsem si ani nemohl přát," říkala moje láska.

"Jsem rád, že sis našla tak hodného manžela," říkal táta.

"No nic asi si budete chtít vybalit věci a odpočinout si po cestě. Bell? Vezmete si tvůj starý pokojík nebo chceš radši pokoj pro hosty?" ptal se táta.

"Můj pokojík," byla moje jednoznačná odpověď.

Táta se jenom usmál a odcházel do obyváku, kde si právě zapnul televizi.

Já jsem mířila s Demem do mého pokojíku. Jenom co jsem otevřela dveře, nahrnuly se mi do hlavy vzpomínky. Všichni říkali, že jakmile se stanu upírem lidské vzpomínky vyblednou, ale u mě to neplatí. Pamatuji si každou maličkost ze svého lidského života. A spousta věcí je spojena s tímto pokojíkem.

Vešli jsme do pokojíku a Dem se usadil na moji postel, zatímco já jsem se procházela po místnosti a vzpomínala. Každičký předmět mi něco připomínal, nějakou drobnou epizodku v mém bývalém životě. Byla to jako, když člověk se ztrátou paměti vejde do místnosti a nějaký předmět způsobí, že si vzpomene, najednou se mi nahrnulo tolik vzpomínek. Musím přestat myslet na minulost, žije v přítomnosti a ta je přece krásná. Mám milujícího manžela, nejlepší kamarádku. Dalo by se říct, že žiju spokojeným životem. Až na to, že mi Aro vzal všechno a to jenom proto, abych ochránila Culleny. Zase na ně myslím, tak to už dál nepůjde. Musím je vyhnat z hlavy. Jednou se s nimi budu muset setkat, ale doufám, že moc brzy to nebude. Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad jít do svého pokojík...


.... Měla jsem si uvědomit, že tu na mě budou číhat vzpomínky.

"Lásko? Jsi v pořádku?"

"Jo jsem, nic se neděje. Jenom jsem si na pár věcí vzpomněla," odpověděla jsem z úsměvem.

"Miláčku, nesmíš se trápit, pokud ti to ubližuje, tak můžeme jít spát jinde," navrhoval Dem.

"Ne to je v pohodě. Vážně jsem v pořádku."

"Dobře. Víš co, nechám tě tu na chvilku samotnou, potřebuješ si urovnat myšlenky. Půjdu dolů za tvým tátou a až budeš chtít tak přijď za námi nebo jenom zašeptej moje jméno a já tu hned budu."

Přesně za tohle jsem ho milovala snad ještě víc než kdy jindy. Věděl přesně, kdy potřebuju být chvilk sama. Překypovala jsem láskou a byla vděčná osudu, že mám tak úžasného manžela.

"Děkuji," špitla jsem a políbila ho.

Osaměla jsem. Všechno kolem mě mi bylo tak povědomé. Každý kousíček nábytku byl pořád na stejném místě, jako když jsem to tu opouštěla. Při vzpomínce kolik jsem toho vytrpěla, když jsem zjistila, že umírám, mě zabolelo u srdce. Přecházela jsem po pokoji, když se mi pod nohou zahýbala podlaha. Zastavila jsem se a klekla jsem si na zem, abych prozkoumala důvod toho pohybu. Dloubla jsem do parkety a ta se uvolnila. Pod ní byli nějaké věci. Nevzpomínala jsem si, že bych tam kdy nějaké věci schovávala. Vytáhla jsem je ven a chtěla si je prohlédnout. Už první věc, kterou jsem uviděla, mi napověděla, kdo tam ty věci mohl dát. Edward. Byly tu všechny naše společné fotky a nejen to ale i všechny věci, které mě kdy k němu pojily. V ruce jsem právě svírala cédéčko. Vzala jsem ho a vložila do přehrávače. Z reproduktorů se začala linout hudba mojí ukolébavky. Staré rány se otevřely a já si vzpomněla na každičký detail jeho tváře. Na ty jeho polibky a na to jak se dotýkal mého těla. Byla jsem ztracená v minulosti. Proč by mi to tu nechával, když už mě nemiloval. Tomu jedinému jsem nerozumněla. Nemohla jsem už déle zůstat v tom zatraceném pokoji. Šla jsem radši dolů.

Demetri se na mě koukal ustaranýma očima. Nevěděl, co se to se mnou děje. A já, abych řekla pravdu, jsem to taky nevěděla. Myslela jsem, že je Edward už dávno za mnou, ale teď si tím nejsem vůbec jistá.

"Stalo se něco?" ptal se mě Dem tak potichu, že táta nemohl nic postřehnout.

"Ne, nic. Jenom pár vzpomínek."

Demetri mě chytil za ruku a já se posadila vedle táty a mého manžela. Večer proběhl v klidu. Myslí jsem stejně byla úplně mimo. Pořád jsem přemýšlela o tom, proč tu ty věci jsou. Už jsem to nemohla vydržet. Budu se muset zeptat na to táty.

"Tati?"

"Ano, zlatíčko," odpověděl mi.

"Chtěla jsem se tě na něco zeptat?"

"Tak se ptej," povzbudil mě.

"Mluvil si někdy, po tom co jsem odešla, s Culleny?"

Táta na mě koukal dost nevěřícně a nejen on i Demetri byl zmatený.

"Neboj vysvětlím ti to," poslala jsem rychle své lásce. Ten jenom kývl a čekal na odpověď mého táty stejně jako já.

 

<<< Shrnutí>>> 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.