19. kapitola

05. 03. 2011 | † 30. 09. 2015 | kód autora: rHC

19. MINULOST NELZE ZMĚNIT

24modlitba5

Carlisle

Už je to spoustu let, co jsme opustili Bellu a taky pár měsíců co odešla Taylor. Všichni jsou smutní a kdybych si měl vzpomenout, kdy naposledy se někdo z nich usmál, tak si snad ani nevzpomenu.

Všichni jsme tehdy opustili Bellu. Poslechli jsme Edwarda a odešli. Nechali ji žít vlastní život, ale až teď si uvědomuji, že jsme měli zasáhnout. Neměl jsem dovolit, aby Taylor všechno řídila, ale na to už je pozdě.

Nechtěl bych být Edwardem. Nejenže se sám moc trápí, ale ještě navíc musí poslouchat myšlenky nás všech. Snad každý z nás teď myslí na Bellu. Je to absurdní. Odešli jsme pro její dobro a teď se chceme zase do jejího života vrátit.

Taylor nám všem otevřela oči. Nikdy bychom neřekli, že nám tolik ublíží. Ale to je už minulost, která se nedá změnit. Teď musíme žít přítomností a doufat v lepší zítřky. A právě toto rozohdnutí nás dovedlo tam, kde právě jsme. Za pár minut budeme ve Forks. Jednoho z mála míst, kde byla naše rodina opravdu šťastná. Máme tu ty nejkrásnější ale zároveň i nejbolestnější vzpomínky. Tady jsme si připadali, že doopravdy žijeme a ne jen přežíváme.

Riskujeme hodně, přece jenom je to už několik let a my jsme se vůbec nezměnili, ale tohle riziko jsme ochotni podstoupit.

"Lásko, myslíš, že s námu bude mluvit?" Vytrhla mě z myšlenek Esmé.

"Nevím, ale doufám, že jo," povzdechl jsem s...

....

Bylo to pro nás všechny moc těžké. Za pár minut jsme vjížděli do Forks. Všechno tady vypadalo naprosto stejně, jako když jsme odsud odjížděli. Za malou chvilinku jsme parkovali před Charlieho domem.

Tak a je to tady. Všechny naděje se upíraly na tento jediný dům.

Vystoupili jsme a vydali se ke dveřím. Po dlouhé době jsem pocítil strach z toho, že nás nikdy nebude chtít vidět a že nám neodpustí.

Zazvonil jsem a čekal než se dveře otevřely. Ve dveřích stál Charlie a koukal na nás jako na duchy. Závan větru, který přišel z domu mi prozradil, že Bella tu už dlouho nebyla. Mohlo nám být jasné, že už má život někde jinde a hlavně s někým úplně jiným.

"Dobrý den, Charlie," pozdravil jsem Charlieho.

Nemohl uvěřit svým očím. Bylo poznat, že v něm všechno vře.

"Co tady děláte?" vyštěkl na nás.

"Přišli jsme se omluvit a taky potřebujeme nutně mluvit s Bellou. Rádi bychom ji poprosili o odpuštění," říkala Esmé.

"Na omluvy už je trochu pozdě, nemyslíte?"

"Charlie, chápeme, že jsme Belle ublížili, ale chceme se omluvit a všechno jí to vysvětlíme."

"Vy si jako myslíte, že hned jakmile se ukážete, tak vám zase padne k nohám? To se mýlíte, měli jste si to uvědomit mnohem dřív. A jak už jsem řekl, na omluvy je pozdě. I kdyby vás Bella chtěla vyslyšet, tak máte smůlu. Hned po vašem odjezdu se odstěhovala a teď si žije spokojený život. Tak se jí laskavě znovu nepleťte do života. Tentokrát už nedovolím, abyste jí znovu ublížili."

"Ona už tu není a kde je?" vypískla Alice.

"Pryč a vás nemusí zajímat kde. Je to jenom její věc. Ale pro vaši informaci žije v Evropě se svým manželem. Tak už ji nechte na pokoji."

"Můžu jít aspoň k ní do pokoje? Chci si něco vzít zpátky," ptala se Alice.

Charlieho to zřejmě překvapilo a nechtěl ji pustit dál, ale potom souhlasil. Alice si nepostřehnutelným pohybem vzala od Edwarda balíček a vydala se nahoru do Bellina pokoje.


Alice

Když jsem stoupala po těch známých schodech, tak mě zaplavila vlna vzpomínek. Byla pro mě jako moje další sestra. Neměla jsem toho tupce poslouchat. Kdybych jenom mohla plakat, už by mi slzy smáčely celý obličej.

Otevřela jsem dveře a vzpomněla si na spící Bellu a Edwarda, který ji pozoroval. A potom další a další vzpomínka. Bella jak se rozčiluje, že si ty šaty ani boty nevezme.


"Ne, Alice, ty šaty si rozhodně nevezmu!"

"A proč? Vždyť jsou tak krásn...


.... Každý se za tebou bude otáčet."

"A ty se divíš! Kratší už snad ani neexistují!"

"No tak, Bells, prosím. Jednou to snad přežiješ a uvidíš, jakou radost tím uděláš Edwardovi."

"To není fér. Používáš neférové zbraně," řekla a rozesmála se. A já věděla, že mám vyhráno.

"No vidíš, že to šlo," řekla jsem, když Bella přede mnou stála už hotová. Musím uznat, že jí to fakt strašně moc slušelo.

"Spokojená?" optala se a ten sarkasmu nešel přeslechnout.

"Já? Vždycky," dodala jsem. "Tak a teď si vem boty a jdeme."

"To myslíš ty lodičky, co držíš v ruce?" ptala se s děsem v očích.

"A na co bych je asi tak měla? Já už boty mám. Uvidíš, že ti budou slušet."

"No o tom pochybuju. Ty mě chceš vážně zabít."

"Ale zase tak hrozné to není."

"Tak hrozné! Ne, Alice, o tomhle s tebou nebudu diskutovat. Vyber jiné boty nebo nikam nejdu."

"Oki," řekla s povzdechem. "A co tyhle?" Vytáhla jsem druhé boty, které byli velmi hezké a hlavně na nízkém podpatku. Přece jenom jsem věděla, že ty předchozí neprojdou.

"Dobře," souhlasila. "Bylo tohle všechno kolem za potřebí? Nemohla si mi rovnou dát tyhle? Určitě si musela všechno vědět?" ptala se smíchem.

"Však mě znáš. Musela jsem to zkusit," dodala jsem s úsměvem.

"Děkuji, Alice. Jsi ta nejbáječnější osoba, kterou znám," říkala a objala mě.



Vzpomínka se rozplynula a já stála uprostřed Bellina pokoje a přemýšlela, kde schovám Edwardům balíček. Doufal, že až se sem jednou vrátí, tak jí to udělá radost.

Ani nevím proč, ale zamířila jsem k jednomu prknu v podlaze, o kterém jsem věděla, že je uvolněné a pod něj jsem všechno schovala. Fotku, na které jsem byla já a Bell, jsem vzala a šla jsem zpátky dolů.

Charliemu jsem ukázala fotku a všichni jsme opustili dům.


Edward

Cesta do Forks byla pro mě utrpením. Všechny ty myšlenky mě přiváděly k šílenství. Když jsme byli zase zpátky ve Forks, tak se mi vybavily vzpomínky a pořád dokola se mi vracel Bellin pohled, když jsem ji opouštěl.

Najednou jsme stáli před Charlieho domem a Carlisle se snažil aspoň nějak promluvit s Charliem.

Nevnímal jsem pořádně slova, ale soustředil jsem se na jeho myšlenky. Proč zrovna Bellin táta musí mít tak tiché a zmatené myšlenky. Skoro nic jsem nepochopil a taky se nic nedozvěděl.

Když začala Charlie vykládat o tom, že je Bella vdaná proběhla mu hlavou vzpomínka.


Bella stála v kuchyni a mluvila na Charlieho, který seděl za stolem. U linky stál muž, který krájel maso. Všichni si uvolněně povídali a bavili se. Pořád jsem tomu muži neviděl do tváře.

"Is, miláčku, podáš mi tu zeleninu?" řekl neznámý a já konečně viděl jeho tvář.

Demetri!!! To snad není možné. Ne to nejde. Co to má k sakru znamenat.

"Hlavně dávej pozor, ať se ti nic nestane," řekla Bella a mrkla na něho.

Ten muž se na ni usmál a nejednou jsem viděl krev. On se řízl a tekla mu krev. Takže žádný upír.

"Proboha, co se ti stalo?" vyšilovala Bella.

"Nic, Is, to bude dobré. Je to jenom škrábnutí," říkal a na důkaz ji ukázal prst, na kterém se teď perlila jenom malá kapička krve.

"Ani nevíš, jak jsem se lekla. Nevím, co bych dělala, kdyby se ti něco stalo."

"Klid, lásko, nic se mi nestalo," řekl muž a políbil Bellu.

"Jsem rád, že jsi šťastná, holčičko moje," řekl Charlie, když se ti dva od sebe odtrhli.

"Ano, to jsem. Miluju ho nade všechno na světě," řekla a koukla na svého muže.

"Já tebe taky."

Charlie se na ně koukal a byl strašně šťastný.


Až teď jsem si všiml rozdílů. Je sice podobný Demetrimu, ale je něco starší, ve tváři má pár jiných rysů a to nejhlavnější, je to člověk.

Z mého přemýšlení mě vytrhl až hlas Alice, která prosila Charlieho, aby mohla jít k Belle do pokoje.

Pro člověka nepostřehnutelně jsem jí dal balíček. Bylo tam všechno, co nás kdy spojovalo. Fotky, její ukolébavka a spousta dalších věcí.

Pozoroval jsem Aliciny myšlenky. Všechno tam vypadalo naprosto stějně, jak jsem si to pamatoval. Alice se vybavovaly vzpomínky na dobu, kdy byla šťastná s Bellou. Schovala můj balíček pod podlahu a vrátila se.

A my odjížděli. Věděl jsem, že už nemám šanci, ale byl jsem šťastný, že Bella našla svou lásku a má teď spokojený život.

Uběhlo pár let a my se opět měli stěhovat. Vzpomínky na Bellu nás stále pronásledovaly, i když nálada se zlepšila. Potom, co jsem jim vyprávěl o Charlieho vzpomínce, se všichni aspoň trochu uklinili. Věděli jsem, že je Bells šťastná a to nám stačilo k relativně šťastnému životu. Dalo by se říct, že se vše vrátilo do starých kolejí.

Když jsme přemýšleli, kde budeme příště bydlet, tak jsme se rozhodli, že by to chtělo něco blízko Forks. Přece jenom jsme doufali, že se tam Bells ukáže a my jí budeme moct zase vidět.

Tak jsme začali hledat nějaké vhodně městečko. Emmett koukal do mapy a co chvíli vykřikoval názvy měst. Pak se na chvilku zarazil a řekl:

"Tak a už to mám. Pojedem do Sheltonu."

 

<<<Shrnutí >>>

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.