7. kapitola

27. 02. 2011 | † 30. 09. 2015 | kód autora: rHC

7. NÁVŠTĚVA

krasna_neznama-large

V dopise jsem Alice vylíčila, že se chystám na výlet do Anglie. Za ty 2 měsíce jsem se se svou nemocí smířila, tedy ne úplně, ale aspoň s části. Charliemu jsem ještě nic neřekla. Rozhodla jsem se, že mu to povím, až se vrátím z Anglie. Měl by o mě strach a určitě by mě nikam nepustil.

Mluvila jsem s doktorem a ten s mým výletem souhlasil. Nemám se jenom přepínat. Za 14 dní jsem stejně zpátky. Až se vrátím chi ještě navštívit mamku a Phila a oba je pozvat do Forks, abch jim mohla všem říct o mé nemoci.

Doufala jsem, že se Alice ozve. Dneska odjíždím a odpověď zatím žádná. Možná už na mě zapomněli. Uvidím až se vrátím, možná tu na mě bude čekat Alicin dopis. Kdo ví jestli ho vůbec dostala.

Na letiště mě vezl táta. Loučil se se mnou jako by jsme se už neměli nikdy vidět. Neboj tati, ještě se uvidíme, ale brzy to bude naposledy. Ne, nesmíš na to myslet. Užívej si života.

Cesta letadlem byla příjemná. V Londýně jsme přistáli brzy ráno. Ubytovala jsem se v malém hotýlku. Bylo tu nádherně. Rozhodla jsem se, že nebudu ztrácet čas, vždyť je pro mě tak drahocenný, a půjdu se rovnou podívat po městě. Netušila jsem, kam půjdu jako první, protože tu bylo tolik míst, kam bych se chtěla podívat.

Koupila jsem si průvodce Londýnem, ve kterém byla i mapa s památkami. Vydala jsem se po jedné trase, která tu byla vyznačena. Viděla jsem toho opravdu spoustu, například Londýnské oko, Big Ben, Buckinghamský palác, Westminsterské opatství a spoustu dalších. Byl to naprosto úchvatný den.

K večeru jsem se stavila v hotelu a převlékla se. Rozhodla jsem se, že si zajdu na večeři do jedné malé hospůdky, která je blízko od hotelu.

 

Hospůdka byla velmi útuln...

.... Bylo to tu opravdu hezké, jídlo měli vážně dobré a hlavně úplně cizí lidé, kterí vůbec neví o mém trápení. Uvědomila jsem si, že jsem za celý den ani jednou nepomyslela na to, že jsem nemocná.

 

S hlavou plnou úvah jsem opustila hospůdku a vydala se do hotelu. Venku uý byla tma. Teprve teď jsem pocítila nesmírnou únavu a strašně se těšila, až přijdu na pokoj, dám si sprchu a potom si lehnu do postele.

 

Vtom moje oči zaregistrovaly dvě postavy. Byli to dva muži. Jeden z nich byl vysoký a hromotluk, ten druhý byl menší, ale šlo vidět, že to není žádné tintítko. To však nebylo to, co mě zarazilo, byla to toiž jejich krása. Měli světlou pokožku, kterou jsem viděla u Cullenů, ale ti jsou přece upíři. Jsem už vážně paranoidní, když všude vidím upíry. 

 

Všechny myšlenky mi proběhly hlavou rychlostí blesku. Rozhodla jsem se, že půjdu prostě dál a nebudu si jich všímat. Když tu jeden z nich promluvit.

 

"Dobrý den, Isabello."

 

Isabello? Jak to, že mě zná? Koukala jsem na ně jako, kdybych viděla duchy. Byla jsem úplně zmatená. Co to má všechno znamenat. Co když mi ublíží nebo mě zabijou. Chtěla jsem začít křičet, ale nemohla jsem ze sebe vypravit hlásku. Musím se vzpamatovat a utéct jim. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tak na mě promluvil znovu.

 

"Asi bychom se ti měli představit," řekl a jeho hlas zněl přitom jako zvonkohra.

 

Tohle není náhoda, že jsou tak podobní Cullenovým. Vtom měl ale přerušil hromotluk.

 

"Já jsem Felix a tohle je Demetri."

 

Felix, Demetri. No tak to mi teda fakt pomohli, říkala jsem si v duchu. Hromotluk, vlastně Felix, si všiml mého výrazu a proto dodal: "Patříme k Volturiům."

 

Tak tohle už mi něco říká. Jednou mi o nich Edward vyprávěl. Říkal, že je to něco jako královská rodina ve světě upírů. To je vážně skvělé. Odjedu do Evropy, abych zapomněla na upíry, a na koho nenarazím na další upíry. Ale co po mě chcou? Jestli potřebují mluvit s Culleny, tak jim zrovna moc nepomůžu, vždyť ani nevím, kde bydlí.

 

"Co ode mě chcete?" 

 

"No ne, ty umíš mluvit," řekl Demetri.

 

"Co chcete?" opakovala jsem svoji otázku a ignorovala jsem poznámku toho pitomce.

 

"Promluvit si." 

 

"Já vám ale nemám co říct." 

 

"Myslím, že máš," řekl Felix. 

 

"Co kdybychom šli někam jinam a nestáli na ulici," řekl Demetri. 

 

"Nevidím důvod, proč bych měla s vámi někam chodit." 

 

"A co když ti řeknu, že jestli s námi nepůjdeš, tak tě k tomu odnutíme," promluvil Demetri.

 

"Tak proč to neuděláte? Dobrovolně s vámi nikdy nepůjdu."

 

"Já jsem myslel, že jsi rozumnější, ale asi ne. Když tak trváš na tom, že nikam nepůjdeš, tak to vyřešíme tady."

 

"Nechte mě být, budu křičet," řekla jsem a byla jsem na pokraji zhroucení.

 

"To by ti strach nedovolil a pokud ano, tak zabijeme Alice," řekl Felix.

 

"Coooo? Proč byste ji zabíjeli."

 

"Ne jenom ji, ale všechny Culleny. A proč? No proto, že ti řekli, že jsou upíři. Porušili zákon a to se trestá smrtí," pronesl Felix. Demetri stál vedle něho a mlčel.

 

"Dobře. Co chcete?"

"Rozumná holka. Pojedeš s námi do Volterry. Aro má pro tebe nabídku."

 

Nevěděla jsem, co mám dělat, ale nemohla jsem dopustit, aby je zabili. Přece jsem na to přišla sama. Nemůžou teď pykat za mě.

 

"Dobře."

 

V tu chvíli jsem ani nepomyslela na to, že se může stát, že už nikdy neuvidím táta a mámu. Ale na druhou stranu jsem to musela udělat, i kdyby to bylo to poslední co na tomto světě udělám. Se smrtí už jsem se smířila, jenom přijde trochu dřív, ale moje smrt zachrání Culleny. Bylo mi jasné, že se živá z Volterry nedostanu.

 

<<< Shrnutí>>>


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.