5. kapitola

27. 02. 2011 | † 30. 09. 2015 | kód autora: rHC

5. ZLÝ SEN

smutek - upravená

 "Už máme ty výsledky. Myslím, že vás moc nepotěším. Jste nemocná."

"Cože? Jak nemocná?" Ne to není pravda. Já a nemocná. To nejde.

"Máte leukémii."

Co? Lekémii. To není možné. Já umřu. Ne. Určitě se to dá léčit.

"A jak se to dá léčit?" Určitě je nějaká možnost. Dneska, když je medicína tak vepředu, tak už určitě mají lék.

"Bohužel máte typ, na který jsme ještě nenašli lék. Ale pracují na tom ti největší odborníci a snad najdeme v nejbližší době lék. Nesmíte přestat doufat a hlavně věřit."

Co? Co mi to tu vykládá. Vždyť to přece nejde. Já myslela, že jsem těhotná a ne tohle. Ne, ne. Proč jsem musela onemocnět zrovna já. Proč? Jak není lék. To jako umřu? Už nikdy neuvidím Edwarda ani svoji rodinu.

"Jak dlouho?"

"To se neví. Studie pokračují. Věříme, že lék najdeme co nejdřív."

"Ne. Tak jsem to nemyslela. Jak dlouho budu žít?" Ty poslední slova jsem téměř šeptala. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že můj život brzo bude u konce.

"Několik měsíců."

"Kolik asi?" Sama jsem byla překvapená, jak chladně a cize zněl můj hlas.

"4 až 6 měsíců, ale může to být i ví...

...." Cože půl roku. Tak málo.

"Chápu, že je to těžké," pokračoval. "mám někomu zavolat?"

"Ne."

"Tady máte léky na uklidnění a za týden přijďte na kontrolu. Nashledanou a držte se," loučil se se mnou doktor.

Ani nevím jak jsem se dostala domů. Nebyla jsem schopná vůbec přemýšlet. Všechno mi splývalo do jednoho. Umřu! Už nikdy víc neuvidím nikoho koho miluju.

Nebyla jsem schopna ničeho. Vtom někdo zvonil. Šla jsem otevřít. Stál tam Edward. Co ten tu dělá. Aha, vždyť si chceme promluvit. Myslela jsem, že mu dneska řeknu, že čekám dítě, ale místo toho se s ním můžu rozločit. Ani jsem netušila, jak moc jsem byla blízko pravdy.

"Ahoj, Bello, děje se něco?"

"Nic, chtěl si se mnou mluvit?"

"Jo, ale nebylo by lepší si o tom promluvit uvnitř a ne mezi dveřmi?"

"Jo, jasně, pojď dál," pozvala jsem ho.

"No, víš musím ti to už říct," začal a tvářil se přitom jako boží umučení. Tak to bude asi něco vážného. "Už ti nedokážu dál lhát." Lhát? Takže mi klidně celou dobu lhal? A proč? Co mi tajil. Copak toho dneska už nebylo dost. "Zamiloval jsem se do Taylor."

V tu chvíli jsem nedokázala vůbec myslet. Můj mozek neuměl tu informaci zpracovat. On mě už nemiluje. Až po chvíli jsem byla schopna vůbec reagovat.

"To nemyslíš vážně."

"Myslím, a je mi to líto. Rozcházím se s tebou. Miluju Taylor. Je mi líto, že jsem to nechal zajít tak daleko, ale až teď jsem si uvědomil, že už k tobě nic necitím. Nechápu to, prostě to vyprchalo."

Cože tak on to nechápe a já to mám pochopit? Ne to není možné. Co jsem komu udělala? Nejen, že umírám, ale k tomu ještě moje jediná opora mě chce opustit. Proč? Jasně vždyť s Taylor nemůžu soupeřit. Je nádherná a můžou být spolu navěky. Možná je to tak lepší. Těch pár měsíců už nějak přežiju. Třeba se s tou svojí krasavicí aspoň odstěhuje. A mě tu nechá v klidu. Aspoň, že mi zůstane Alice, ta jediná mě pochopí. Nikdo jiný mi už nezbyl. Táta ani máma nic nepochopí.

"Bello!" volala Edward a máchal přitom rukama před mám obličejem. "Posloucháš mě?!"

"Pochopila jsem. Rozcházíš se se mnou. Jsem sice jenom člověk, ale blbá nejsem. Co chceš ještě vysvětlovat?" křičela jsem.

"Říkal jsem ti, že se odstěhujeme. Já i moje rodina. Vlastně už všichni odjeli, zůstal jsem tu jenom já, abych ti to vysvětlil."

"Jak všichni?"

"Bude to tak lepší. Aspoň..."

"Vypadni!"

"Cože?"

"Vypadni! Okamžitě odsud vypadni! Nechci tě už nikdy vidět!" křičela jsem.

"Sbohem a promiň," šeptl a byl pryč.

Všichni mě opustili i ona. Proč se se mnou aspoň nerozloučila, vždyť jsme byly kamarádk...


.... A já jí věřila. Jako první jsem jí řekla, že nečekám dítě, tak jak jsem slíbila. A ona se ani nerzloučila. Proč? Že by za to mohlo to, že nejsem těhotná. Když si myslela, že jo, tak byla šťastná a teď je pryč. Určitě jim šlo jenom o mé miminko. Žádné dítě, žádné přátelství. Ještě, že jsem ji neřekla, že jsem nemocná. O lístost vážně nestojím. Takže jsem úplně sama a umírám. Krásné vyhlídky. Dost. Takhle nesmím myslet. Nevzdám to. Nikdy. Budu bojovat.

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Já jsem lásku ztratila, ale víra a naděje mi zůstává. Nepřestanu věřit. Třeba se najde lék a pokud ne, tak si užiju moje poslední chvíle. Rozhodla jsem se, že Charliemu nic neřeknu, aspoň prozatím ne. Budu se snažit žít normální život, i když to bude těžké. Z úvah mě vytrhlo až volání mého jména. Charlie je doma.

"Bello, jsi v pořádku? Slyšel jsem, že se Cullenovi odstěhovali. A co Edward ten taky odjel?"

"Rozešel se se mnou. Je teď s Taylor."

"Ach, zlatíčko, to je mi líto."

Nechtěla jsem to rozebírat s Charliem. Nepochopil by jak moc mě ten rozchod zničil. Já ho miluju a zrovna teď bych potřebovala, aby tu byl se mnou a konejšil mě.

"Už půjdu spát."

"Jasně. Dobrou noc."

"Dobrou, tati."

Když Charlie odešel, nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem o celém dnešku. To musí být jenom sen a zítra ráno bude vše v pohodě. Edward bude vedle mě a Alice mě bude nutit na nákupy. Co si to tu namlouvám. Opustili mě. Všichni. Užili si a pak odešli. Bylo jim jedno jak moc trpím. A dost. S tímhle už musím přestat.

V noci jsem toho moc nenaspala. Do školy se mi nechtělo, a tak jsem zůstala doma. Charlie už byl v práci. Takže jsem měla celý dům pro sebe a spoustu času. Radši jsem měla jít do školy, takhle se tu utrápím. Celý den jsem prožila jako ve snu. Když měl přijít domů Charlie, tak jsem mu nachystala večeři. Netušila jsem však jaké mě čeká překvapení. Večer totiž s Charliem přijela i moje máma.

"Sluníčko moje, tak ráda tě vidím."

"Mami, já tebe taky." říkala jsem v mámíně náručí.

Možná je to naposledy. Třeba už ji nikdy neobejmu. Chtěla jsem být silná, ale slzy jsem nedokázala udržet.

"Já vím, je to těžké, ale uvidíš brzy si najdeš někoho jiného." chlácholila mě.

Kdyby jenom tušila, že toho času už moc nemám.

Bylo to skvělé, mít zase mámu u sebe. Zůstala s námi skoro dva týdny. A já jsem se snažila aspoň trochu normálně žít. Bylo to těžké, ale budu bojovat.

*

Dva měsíce utekly jako voda. Pomalu, ale jistě jsem se s tím smířila. Rozhodla jsem se napsat dopis Alice a aspoň tak se s ní rozloučit, i když už byli pryč tak dlouho. Nevěděla jsem jejich novou adresu, ale zjistila jsem adresu Denalijských, tak snad Alice dopis předají.

 

<<< Shrnutí>>>

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.