16. kapitola

05. 03. 2011 | † 30. 09. 2015 | kód autora: rHC

16. ŠTĚSTÍ NA DOSAH

200911280547_laskaz

Před týdnem jsme s Demem oslavili naše výročí. Byla jsem tak překvapená. Něco tak krásného pro mě ještě nikdo nikdy neudělal. Uvědomila jsem si jednu věc a to tu, že mi celkem vadí nedostatek soukromí, který ve Volteře máme. Ať uděláte nebo řeknete cokoli, tak vás hned slyší celý hrad.

Zatoužila jsem po životě jenom s mojí láskou a nikým jiným. Doufala jsem, že Dem bude se mnou souhlasit. Jako vždy mě mile překvapil nejen, že mě podpořil, ale navrhoval, ať to hned řekneme Arovi. S tím jsem, ale nesouhlasila. Chtěla jsem si nejdříve všechno připravit. Rozmyslet si, kde bychom mohli žít. Demetri nakonec uznal, že mám pravdu, stejně jako vždycky.

"Už si zase myšlenkama mimo," kárala mě Taylor.

A tak jsem se vrátila do reality. Seděla jsem u Taylor v pokoji.

"Ale nejsem," řekla jsem se smíchem.

"To ti tak věřím."

"Tak mi nevěř. Ale dost o mě, co ty a Alec?" ptala jsem se.

Pořád jsem si nemohla zvyknout, že ti dva tvoří pár. Aleca jsem měla vždycky ráda a teď, když je konečně šťastný, tak jsem ráda.

"Nic nového. Je to něco úplně jiného. On je tak pozorný. No prostě si to užívám," básnila.

"To jsem ráda. Víš, přemýšleli jsem s Demem, že bychom se na čas odstěhovali, abychom měli soukromí."

"To zní dobř...

.... Taky by se mi líbilo být s Alecem někde sama," rozplývala se Taylor.

"A co Aro na to?" vyptávala se.

"Ještě to neví. Chtěli jsme se nejdřív domluvit, kam bychom se odstěhovali."

"Aha, a už jste něco vymysleli?"

"Jo. Chtěli bychom se přestěhovat do Sheltonu. Je to kousek od Forks, takže můžeme navštěvovat tátu. Teď to ještě říct Arovi a ostatním."

"Doufám, že vám to výjde. Zasloužíte si to."

"Jestli byste s Alecem chtěli, tak byste mohli jet s náma. Mně ani Demovi to nebude vadit, pokud si ovšem najdete svůj dům," dodala jsem se smíchem.

"Nevím, jestli to Aro dovolí. Úspěch bude pokud to povolí aspoň vám, i když nabídka je to lákavá."

"Is!" volal na mě můj manžel.

"Ano?"

"A tady jsi. Aro s náma chce mluvit. Řekl bych, že už asi něco tuší," informoval mě.

Rozloučila jsem se s Taylor a vydala jsem se s Demem k Arovi. Rychle jsem šeptem řekla Demovi o možnosti, že bys námi mohli odejít i Taylor s Alecem.

Za chvíli jsme stáli před dveřmi Arovi pracovny. Zaklepali jsme a vešli dovnitř.

"Vítejte," pozdravil nás Aro, který seděl za svým stolem. V pracovně byl ještě Marcus a Caius.

"Doslechl jsem, že nás chcete opustit? Co je na tom pravdy?"

Já ani Dem jsme netušili co mu na to říct. Lhát by bylo zbytečné. Možná je to ta pravá chvíle a my ji nesmíme propásnout.

"Ano, je," odpověděla jsem na Arovu otázku.

Můj pohled bloudil po pracovně. Jak ráda bych teď věděla, co si všichni myslí. Moje láska mě pevně objala a oba jsme čekali na verdikt.

"To se vám u nás nelíbí?" zeptal se Marcus.

"Tím to není. Jsem tady spokojená jako nikde jinde. Jste celý můj život. Vy všichni tady tvoří moji rodinu a život bez vás si už nedokážu představit. Díky vám jsem našla svoji lásku a teď jsem neskonale šťastná. Chceme jenom trochu soukromí. Zkusit si žít život jako normální lidé. Díky mému daru můžeme být na jednom místě spoustu let a nikdo nás nebude z ničeho podezřívat," odpověděla jsem.

"Nemáme v plánu vás navždycky opustit. Chceme jenom pár let vlastního života," dodal Demetri.

Všichni tři se na nás dívali a bylo vidět, že o všem co jsme řekli, přemýšlejí. Neuběhla ani vteřina a Aro vynesl rozsudek.

"Chápeme vaše pocity, ale nemůžete jenom tak odejít a nechat Volterru nechráněnou. Co kdyby vás bylo potřeba v boji, bez vašich schopností se neobejdeme. Navíc tady máte přátelé a jak jste sami řekli i rodinu."

"Ale to jsi nás špatně pochopi...


.... My nechceme odejít a nechat vás tu jenom tak. Kdykoli bude potřeba se okamžitě vrátíme a pomůžeme. Nikdy bychom vás nenechali v těžké situaci samotné," vysvětloval honem situaci Dem.

"Nemůžu vám bránit v odchodu. Jenom je mi líto, že se tu necítíte dobře," dodal smutně Aro.

V tuhle chvílli mi ho bylo strašně líto a dokonce jsem začala uvažovat o tom, že bychom možná ani nikam neměli jezdit. Ale potom jsem si uvědomila, že je to všechno jenom jedna velká hra. Hra na to kdo toho vydrží víc.

"Ne, tak to není. Bude se nám těžko od vás odcházet. Vím, jak moc mě máte všichni rádi, a proto jsem tě chtěla poprosit, jestli by s námi aspoň na pár let nemohli jet i Taylor a Alec?" zeptala jsem se obavou v hlase.

Aro chviličku přemýšlel, ale potom s úsměvem dodal.

"Dobře, souhlasím, můžete odejít i s Alecem a Taylor, aspoň se nebude cítit tak osamělí. Jenom se mi bude strašně moc stýskat."

"A mě samozřejmě taky, teda nám," dodal Marcus a koukal přitom na Caiuse.

Prvních pár vteřin jsem nebyla schopna jakkoli reagovat. Potom jsem ale ucítila neskonale velký příval radost a štěstí. Budu žít svůj relativně svobodný život. Všechno bude jako dřív. Budu moci navštěvovat svého otce. Nevěděla jsem co na to říct.

"Děkujeme," dodal za mě moje láska.

"Myslím, že byste to měli jít oznámit Taylor a Alecovi," dodal se smíchem Caius.

Vyběhla jsem z pracovny a přímo letěla k Tay do pokoje. Bez zaklepání jsem rozrazila dveře, ale to se mi stalo osudným. Vrazila jsem do Aleca, který právě přišel.

"Stalo se něco?" ptala se vyděšeně Taylor.

"Ano, teda ne, vlastně ano. Aro nám dovolil se odstěhovat."

"To je úžasné! Gratuluju. Já jsem ti věřila."

"Ale to není všechno. Dokonce máme svolení, že vy dva můžete jet s námi," dodala jsem.

"Cože?" vykoktal ze sebe Alec.

Taylor na mě jenom nevěřícne koukala. Najednou mi visela kolem krku a drtila mě v náručí. Byla jsem ten nejšťastnější člověk – upír – pod sluncem. Měla jsem kolem sebe opravdové přátelé a taky svoji lásku. Co víc si může člověk jenom přát. Já jsem měla vše, po čem jsem kdy v životě toužila. Velkou milující rodinu. Přátelé a teď i možnost se vídat s tátou, to byl snad ten můj nejlepší den za celý můj život.

Pohled nikoho:

To však ještě nikdo z nich netušil, jak se všechno může během pár vteřin změnit. Kolik lidí se chová jinak než ve skutečnosti jsou. Nevěděli, jak moc se jejich životy změní a taky jak bolí ztráta milované osoby. Já to vím, protože jsem osud. A jejich cesta už je předem připravena. Čeká je ještě spousta překážek a jenom opravdová a láska a přátelství to všechno přežijí.

 

<<< Shrnutí >>>

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.